2 497 km s padesátiletou  Jawou Pařez

 

                                       

                                                    

            Jawu pionýr zná kde kdo. Téměř každý řidič se na „pincku“ neboli „fichtlu“ učil řídit ještě před patnáctým rokem věku. A však jeho předchůdce přezdívaného „pařez“ znají už spíše jen naši dědečkové. A právě pro tento typ mám slabost. Můj první stroj je Jawa 555 z roku 1960 je ve skoro původním stavu. S výjimkou jen detailů jako je tachometr a lanko plynu. Obsah motoru je téměř 50 ccm a dnes mnohým k smíchu výkon 2,2 koně. Následně jsem získal první model Jawu 550 z roku 1958. Tato „pařez“ má výkon pouhých 1,6 koně a ještě nebyl ani vybavena tachometrem. Po téměř roce renovace vznikl z hromady dílů krásný stroj přitahující pozornost. Již v průběhu prací jsem začal přemýšlet nad nějakým výletem. V dětství jsem chtěl na svém prvním pincku objet republiku a jelikož jsem teď už trochu starší, pouštěl jsem se do odvážnějších představ. Nakonec jsem rozhodl. Pojedu do Chorvatska a když už, tak až dolů na Makarskou. Nejdříve si všichni mysleli, že si dělám legraci. Později však zjistili, že ne. I kamarád Lukáš, který mi dříve přislíbil účast na druhém stroji byl trochu překvapen, když zjistil, že to beru smrtelně vážně. Ale dobří kamarádi dodržují sliby. Termín odjezdu naplánuji na pátek 4. 7. 2008 a už jen pracuji na 50, aby byla včas hotová a mohla se chvíli testovat. Čtrnáct dní pracuji do půl noci každý den. Když je práce hotová, do odjezdu zbývá týden.  Plánovaná testovací jízda z Holasovic (okr. Opava) do Olomouce se změnila v cestu na motorkářský sraz v Bohušově – cca 50 km. Místo očekávaného znemožnění mezi značkami jako je Honda, Suzuki, Yamaha, Kawasaki atd. sklízíme neočekávaný úspěch. Po návratu domů začínám s úpravou. 55 jede dobře a nedělá jí problém držet si 50 km/h non stop. Moje 50 je ovšem slabší a proto ji vyměňuji karburátor a zvedám výkon na shodných 2,2 koně. S tím také upravuji převod do rychla. Následně jsou oba stroje výkonnostně téměř totožné. Ve čtvrtek před jízdou ještě zkouším nový olej do benzínu a moje 50 nechce spolupracovat. Místo rozlučkového večírku se opět hrabu v garáži. Následnou závadu na elektroinstalaci tří drátu opravuji izolačkou. Pak už jen seznam náhradních dílů jako žárovky, kontakty, kondenzátory, zapalování, řetěz... Vše bereme jen jedenkrát. Rovněž stačí pouze jedno nářadí. Nyní řešíme hlavně hmotnost. Jedeme bez doprovodného vozidla, takže jsme značně omezeni. Zítřejší start plánujeme na 9:00 a děláme si legraci “vyrazíme až přestane pršet“.

            Druhý den sbalíme svá dvě trička a vyrážíme v 10:30 za neustálého deště směr Vsetín. Ve vlhkém počasí stroje jedou dobře. 50 km/h držíme skutečně téměř pořád. Jen do prudších kopců zpomalujeme na 27 km/h a vytáčíme dvojku. Před vjezdem na Slovensko doléváme benzín z naší 2 litrové pet zálohy. Na první benzínce v SK zastavujeme. Konečně neprší. Jsme mokří do nitě a polovina mapy se změnila v kaši. Slovenský automat na kafe oklameme českou korunou. Posilněni kofeinem a plnou nádrží uháníme podél Váhu na Piešťany. Stroje šlapou bezchybně a slunce přidává na  dobré náladě. V Novém městě nad Váhom můj stroj začne vynechávat a za doprovodu komické střelby z výfuku zastavuje. Hlavou se mi honí spousty možných závad a obava, že ani jedna není správná. Když si Lukáš všimne, že za ním nejedu, vrátí se zpět. Zjišťujeme vybroušený kontakt přerušovače. Namažeme vačku olejem a  seřídíme zapalování pomocí šroubováku a oka znalce (mého). Motor chytne jedna dvě. S pocitem vítězství a neohroženosti vyrážíme zdolávat další kilometry. V Piešťanech jsme kolem 17-té hodiny. Na plánovaný nocleh je brzy. Při krátké poradě vybereme v mapě za cíl kemp v Seredi. Teprve teď začínám cítit vliv dlouhého sezení na mé pozadí. Při dalším přesunu si Lukáš všimne, že má 50 postrádá SPZ. Přejezd hranic a celnic bez SPZ, nebo s vyrobenou náhražkou z papíru si nedokážu představit úspěšně. Musíme ji najít. Vracíme se cca 10 km než ji najdeme. Zbytek cesty uháníme bez problémů. Kemp v Seredi najdeme hned. Pouze stav nás zaráží. Ukončení činnosti před patnácti lety se v mapě ČSSR nemohlo projevit. Na povolení provozovatele hospody si usteleme ve stanu. Po popsání našeho odvážného plánu nám věnuje i zlatý mok. Usínáme za cikánských zpěvů linoucích se od řeky a bohatého štípání komárů. První den jsme ujeli 286 km za 6 hodin jízdy.

            Ráno si přestavím jehlu v karburátoru, čímž zvětšuji dojezd na nádrž ze 110 km na 150. Vše sbalíme a jedeme doplnit zásoby benzínu. Na pumpě sklízíme nevídaný úspěch. Pumpař nám věnuje kanystr na 6 l benzínu a dokonce nám ho i natankoval. O placení nechce ani slyšet. Jeho přátelé nás podarovali kávou a bagetou. O takových fanoušcích na cestě se nám ani nesnilo. Následně zjišťujeme, že sdílíme stejné nadšení pro veterány a Jawu obzvláště. S výrazem hrdinů opouštíme Sereď a  směřujeme k Maďarsku. Cestou nás provází pozdravy kolem projíždějících aut ať už Českých, tak i Slováků. Mé pozadí trpí už po necelé hodině jízdy. Všímám si že Lukáš také zaujímá divné polohy v sedle a občas i za jízdy stojí. Zastávka na přehradě Gabčikovo se zakončuje pózováním pro další návštěvníky. Vjezd do Maďarska je pro nás zdoláním jednoho vytyčeného bodu. Plácáme se po ramenou s úsměvem od ucha k uchu. Lukáš si stěžuje na občasné vynechání 55, proto hned na první pumpě opět zastavujeme. Chystáme se provést drobné seřízení zapalování. Po chvíli sleduji Lukášův nešťastný výraz ve tváři. A měl důvod. Loučí se s námi ložisko vedoucí klikovou hřídel. Výměna vyžaduje rozebrání celého motoru do posledního šroubku za použití speciálního nářadí, které s sebou nemáme a nemáme ani náhradní ložisko. Zvažujeme co dál. Na zvládnutí větší vzdálenosti to skutečně není. Rozhodneme se tedy vrátit zpět na Slovensko, aniž bychom věděli, zda pojedeme domů, nebo budeme řešit opravu. Jedeme až do kempu v Diakovcích jako dvě slepice po dešti. Lukáš se mě drží za batoh a pomáhám mu udržet aspoň 30 km/h. Pochmurnou náladu prolamuje jen výstřel z výfuku, kterému se musím smát i když se opakuje už každých 100 m. Pro dovršení špatné nálady nám v kempu právě vypustili bazén a začalo pršet. Volám domů a popisuji stav a náladu. Stále zvažujeme odvoz domů, rychlou opravu a v pondělí start na novo. V telefonu mě žena Markéta popíše jak nám všichni fandí a co by to bylo za zklamání. V té chvíli si uvědomuji, že už nejedeme jen pro naše potěšení, ale pro všechny, kteří nám fandí. Pro všechny doma, Džanyho z kempu v Seredi, pumpaře, jeho kamarády a pro všechny, co nás cestou zdravili. Po tomto telefonátu mám jasno. Musíme to opravit. Udržbář kempu nám doporučuje místní dílnu pana Hajdů Alrpi. Údajně má otevřeno i v neděli od 10:00. Tento den jsme ujeli 175 km za 41/2 hodiny.

            Další den  (neděle) ráno přijíždíme k doporučené dílně s dostatečným předstihem. Když se mu nemůžeme dovolat ani o půl jedenácté, zvažujeme jinou dílnu. Cestou jsme projížděli kolem domu, kde bylo několik různě rozebraných, nebo nabouraných aut. Jedeme se zeptat tam. Příjde mladík, kterého hned nadchneme. Oprava nebude problém. V dílně nemá místo, proto vše provádíme před vraty na zemi. Potřebný stahovák si vypůjčil u kamaráda. Za hodinu a půl máme pionýra rozebraného a součástky z motoru se povalují všude kolem. Důvod opotřebení ložisek je jasný. Nápis “made in czechoslovakia“ prozrazuje, že jsou původní. Pracují už 48 let a tak mají právo na odpočinek. Nyní potřebujeme ložiska. Prodejce je ve městě a s našim novým přítelem se dokonce zná. Zaveze mě k němu, ale nemáme štěstí. Není doma. Opět to vypadá na den zdržení. Jdeme se ve chvíli volna najíst do místní hospody. Se štangasty probereme vše. Za chvíli vládne živá debata jak nám pomoct. Jako nejlepší se jeví navštívit zemědělské družstvo, které má díky žním pohotovost i v neděli. Tato rada se vyplatila. Po prohledání obou skladů nám věnují všechny čtyři ložiska, ale nesmí to nikdo vidět. V sedm večer máme vše složené a uklizené. V kempu máme i nově napuštěný termální bazén. Karta se zase obrací a zdá se že máme štěstí kde se podíváme.

            V  pondělí startujeme opět s pocitem neohrožených cestovatelů. Nyní už zvládněme všechno. Před opuštěním Slovenska nakupujeme pro jistotu ještě pár lanek a pístní kroužky. Při průjezdu městem Györ mě trápí brzdy. Zastavení je velký problém. Při každém zabrzdění se brzda povolí a další zabrždění je o to horší. Domnívám se, že jsem při repasi nechal zdrsněný buben a ten teď sjíždí brzdové obložení jako pilník. Snažím se je vůbec nepoužívat. Brzdím motorem dokud to jde a na úplné zastavení používám nohy. V mnoha případech zastavuji vedle stojících aut a několik křižovatek projíždím na červenou, protože bych stejně zastavit nestih. Když konečně vyjedeme z města, přemýšlím cestou o opravě a náročnosti trasy. Napadá mě, že bychom si s Lukášem mohli přehodit přední kolo. Tak bychom měli každý jednu funkční brzdu. Následně si promýšlím co všechno bychom museli vyměnit. Skončím u téměř celé přední části. Takže to taky zavrhuji a už to dál neřeším. Uháníme krásných 50 km/h, když si všimnu podezřelého názvu obce. Skutečně jedeme jiným směrem. Koupil jsem podrobnou mapu Maďarska a naplánoval přímou trasu k Balatonu. Zajížďka je téměř 30 km což znamená zdržení jednu hodinu. Protloukáme se uličkami, kde se sotva vleze auto, zato přímím směrem. Když míjíme ceduli Balaton, mám obrovskou radost. Ve skrytu duše jsem doufal v dojezd aspoň tady. Na první benzínce tankujeme a sklízíme opět uznání skupiny  motorkářů z německa. Ve městě Keszthely zastavujeme v rušné části u vody. Vyzkoušíme si krátkou vodní turistiku. Když vidím, že možná v půlkilometrové vzdálenosti od břehu lidé pořád stojí, vzdávám to. Děláme fotku na památku a jedem směrem na Bosnu. Sluníčko nám svítí a oba stroje šlapou bezchybně. Na půl plynu jedeme 45 – 50 km/h a každých 50 km děláme malou přestávku. Přeci jen je musíme šetřit. V místech, která se podobají vojenskému prostoru se na nás pověsí černé BMW. Nemám z něj dobrý pocit, ale nevadí. Po chvíli nás předjíždí a zastavuje. Požádal jsem brzdy a všechny svaté o pomoc a tak tak jsem to do něj nenapálil. Vylezl starší pán a snaží se nám něco vysvětlit. Po chvíli šermování rukou chápeme. V rádiu slyšel, že se od Rakouska žene bouřka. 120 km v hodině a kroupy. Pohlédnu na naprosto modré nebe a hezky mu poděkuji za zprávu. Za pár hodin se skutečně v dálce objevují černé mraky. Lukášův plán zní jasně: Ujedeme. Dobrá tedy. Vyvracíme zápěstí a „ženeme“ se tmou. Z dálky se ozývají hromy a odrazy světla blesků jsou všude kolem. Monotónní hučení obou strojů připomíná černobíle dokumenty o náletech za války. Mraky nás stejně dohání. Už nevím zda jedeme od nich, nebo přímo do toho. Vlhký vzduch a poletující listí ve větru napovídá, že to bude opravdu zajímavá noc. Když začnou padat první kapky, není se kde schovat. Po pár minutách míjíme autobusovou zastávku. To je vysvobození. Je sice malá, ale zato slušně uzavřená. Vejdeme se i s „fichtly“. Vchod zatarasíme stroji a pozorujeme tu spoušť venku. Blesky všude kolem, vítr cloumá s korunami stromů. Jen počítám vzdálenosti od naší budky k nejbližším stromům. Když se to trošku uklidní, přijede osobní auto a vyskočí dva udělaní Maďaři. Něco nám chcou, ale vůbec nerozumím. Zřejmě jim to vadí, tak zvyšují hlas. Na naši jazykovou bariéru to ale vliv nemá. Za výkřiku nadávek se zase ztrácejí. Dám na Lukášovu radu a hledám nůž. Spát budeme na střídačku. Za pár hodin mě probudí zastavující auto. Bílý mercedes. Přemýšlím co mám dělat. Zkusit se domluvit, nebo je rovnou zastrašit nožem. Abych nevyprovokoval něco co se vůbec nemusí stát. Opět vyskočí dva domorodci. Párkrát hrábnou do motoru a jedou dál. Mě se ulevilo, ale stejně už moc nespím.

             Za mohutného kašlání se začnou rojit pracující, kteří přišli čekat na autobus. Jen se na nás smějí a přemáhají ranní ospalost. Brzy po východu slunce se balíme. Na kapotáž zapisuji včerejší výkon. 368 km za 10 hodin. Chvíli po startu zjišťujeme, že jsme 20 km od Barcsu, což je město s hraničním přechodem do Chorvatska. Na pumpě natankujeme celých 10 litrů. Potkali jsme opět pár přívrženců i z mladších řad. Jeden nás nakonec zásobuje bagetama na další cestu a vylepšuje mé mínění o Maďarském obyvatelstvu. Při přejezdu hranic nás vítá cedule Rijeka - 388 km. Tak to už máme kousek. Trošku svítá naděje, že Makarská nebude tak daleko a že tam budeme snad ještě tento den. Terén mírně znáročněl. Už řadíme i dvojku, která vytočená vytáhne 27 km/h. Po zhruba hodině jízdy míjíme ceduli nějaké restaurace. Taková náhoda, zrovna když máme zastavovat na naši pravidelné zastávce. Po půl kilometru se před náma oběvuje rujna velkého domu, rozstřílená na kousky. Místo zastávky jen projíždíme a hledíme na to co tu po válce zůstalo. Další cesta je lemována domy se stopami po válce. Některé jsou opuštěné, nebo úplně rozbořené. Představuji si, co se tady muselo odehrávat. Mnohá stavení tvoří  dvory většinou s hospodářských budov, studny s rumpály, žádná dlažba a křivé ploty. K zastávce se odhodláme až v obci Veliki Zdenci. Opět na benzíně. Přivítají nás solidní češtinou. V tu chvíli si nejsem jist jak vlastně Chorvati mluví. Krátké vysvětlení stačí. V minulosti se do této oblasti přistěhovali Češi. Dědečkové a pradědečkové  nynějších obyvatel. Možná tři čtvrtiny obyvatel Česky rozumí a polovina česky i mluví. Češtinu rádi slyší a hltají každé slovo. I pro nás je to příjemné překvapení. Přijímáme pozvání na krátké kafe a domlouváme spíše v humoru nocleh na cestě zpět. Zjišťuji první defekt, který bez mrknutí oka zalepuji speciálním sprejem. Názvy vesnic směrem na Bosnu jsou jako doma: Malý Zdenci, Dolany, Dolní pole... Při jízdě z kopce zjišťuji, že z hlediska brzdy by mohl být další kopec osudným. V některé z obcí vytahujeme moje přední kolo a dáváme dohromady aspoň jednu brzdu. Stačí na to půl hodiny. Vyleštím buben smirkem a Lukáš vypodloží čep. Už se cítím mnohem líp. Brzdění není žádná agresivní sláva, ale s dostatečným rozhledem nad brzdnou dráhou zůstávám klidný. Vjezd na Bosenskou celnici doprovází kolony. Opět se nám dostává uznání a bez zdržování projíždíme. Řidiči jsou divočejší. Kdo chvíli zaváhá, nejede i přes to, že je na hlavní. Okolí cesty z hranic lemuje prašný pruh cca 3 metry po obou stranách po kterém se občas taky jede. Za tímto pruhem je souvislá řada všelijakých staveb stavěných buď hodně dávno, nebo do první vichřice. Různé stánky s ovocem a kdo ví čím. Pneuservis zvaný vulkanizér je na každém kroku. Připadá nám, že jsme přejeli do jiného světa. Na dálnici do města Banja Luka nesmíme, a hledáme starou cestu. Jelikož se s azbukou setkávám poprvé, dělá mi navigace velký problém. U prodejny Zetoru děláme zastávku aby si Lukáš mohl seřídit spojku. Prodejce se k nám hned hrne. Vysvětlíme si že české stroje jsou kvalitní. Jen neví proč mu traktory prodává Holandsko a né Češi. Ve městě Banja Luka tankujeme. benzínky mají pouze jeden stojan a výjímečně dva. Vybíráme tedy tu větší. Během tankování se z nás snaží vytáhnout cenu našich mašin. Za platbu kartou se lístku nedočkáme a jelikož nechceme motorky prodat, musíme zvýšit hlas a nekompromisně odjet. Takový přístup nás trochu vyděsil. Ve změti směrových tabulí s azbukou nemůžeme najít cestu z města. V divokém provozu bloudíme a začínám mít pocit, že se ven nedostaneme. Při dotazu dostáváme vždy informaci, která nás vede do úplných končin. Začíná převládat pocit, že poslání turistů do co nejzapadlejšího konce města je tady snad národním sportem. Když selhala i pátá rada, vjedu na další benzínku a chci mapu. Díky tomu se po bezmála dvou hodinách dostáváme ven a ještě k tomu správnou cestou. Ta se klikatí zařezaná ve skále kolem  řeky Vrbas tekoucá v hlubokém, skalnatém kaňonu. I přes mírné stoupání jedeme stále na trojku a jsme oba rádi, že jsme pryč z města Banja Luka, které je pro nás nyní novou nadávkou. Po zhruba 20 km dojde k většímu stoupání . Opět vytáčíme dvojku na 27 km/h. Jízdu si zpříjemňujeme bagetou z Maďarska. Při této rychlosti svačíme zcela bezpečně až do doby, kdy se vynoří kamion a předjíždí i v ostré zatáčce, kde není viditelnost větší než 20m. Po půl hodině jízdy na dvojku moje 50 vydává divní pisklavý zvuk. Zpomaluji na 22 km/h a tím se vše vyřešilo. Značka upozorňující na opravu tunelu nám oznamuje prodloužení trasy o 20km. Z kopce zaléháme na řidítka a bez rychlosti vytahujeme 70 km/h. Trošku nejistou jízdou podle mapy, která byla přílohou Lidových novin (a naší trase velkou pozornost nevěnovali), nalézám první ukazatel s nápisem Kupres. Z latinky mám takovou radost, že tam bez rozmyslu odbočuji. Následuje mnoho hodin jízdy bez jediného ujištění, že jedeme opravdu tou správnou cestou. Silnice je místy tak rozbitá, až je lepší jet po krajnici. na té jsou zase umístěné cedule varující před minovým polem. Začíná se stmívat a mi pořád jedeme po cestě, která nám ničím nepřipomíná správný směr. Také jsme ještě nepotkali benzínku, což mi dělá skoro větši starost než bublina na Lukášově zadní pneumatice. Jedeme už za tmy a světla svítí opravdu špatne, obzvláště moje připomíná spíš plamen svíčky na světlomet. Lukáš jede přede mnou a svítí na cestu. V jednu chvílí se jeho zadní světlo ztratí a za drnčení plechů na mě svítí předním ale podezřele nízko od země. Málem ho přejedu než zastavím. Přehlédl zatáčku a při brzdění dostal smyk. Nehýbe rukou a chce abych mu zvedl motorku. Motorce nic není. Jen přetočené řidítka. Jak to zpravím, Lukáš na ni skočí a jede dál. V tuto chvíli si teprve uvědomuji co se všechno může stát. Jak málo stačí k nehodě. Větší díra ve chvíli kdy nás bude předjíždět auto a máme po všem. Proto navrhuji nocleh. kolem 11:30 dorážíme k Motelu. Stojí u něj sportovní vůz s německou SPZ. Nocleh vyjde na 25 euro. Teplá voda bohužel neteče a ten Němec spravující si své sportovní auto taky nemluví německy. Překontroluji zámek a jdu si lehnout. Úterní stav je 388 km za 11 hodin.

            Ráno k jídlu nic není, takže po kávě jedeme vstříc jadranu pryč z této podivné země s krásnou přírodou. Po pár kopcích přijíždíme ke staré celnici, kde je provoz asi tak 1 auto za dvě hodiny. Procházíme důslednější kontrolou dokladů. Nakonec je vše v pořádku a můžeme pokračovat. Od moře nás dělí už jen cca 60 km, které jedeme na jeden zátah. U moře v Bašce Vodě potkáváme Čechy na každém kroku. Jadrné výraz údivu prozrazují krajany z Moravy. Do večera marně čekáme na spojení s našim kamarádem, který nám vezl oblečení a jiné věci. Bohužel, telefon nebere. Přijímáme tedy pozvání ke krajanům z Pardubic do jejich apartmánu, kde vše probíráme až do páté hodiny ranní. Pobyt u moře je asi zbytečné popisovat. Jen při povalování na pláži nás potěšilo, když kolemjdoucí probírali zda ty dva pionýry přijely po vlastních či ne. Odpočíváme a šetříme si své pozadí. Asi další den potkáme souseda z kempu. Jmenuje se Radek Klusáček a trošku nás vyděsí. Vypadá sečtěle a rozumě, proto na něj dávám. Jeho údiv na průjezdem Bosnou a ještě k tomu přes nitro je neočekávaný. Popisuje nám průběh války a chování účastníků, hlavně Srbů. Informací má mnoho a jeho vyprávění je barvité. Další krajan nám popisuje zážitky jeho strýce, který v době války trávil tři čtvrtě roku na ambasádě. Začínám mít obavy ze zpáteční cesty. Cestu zpět plánujeme na 4:00 ráno v úterý. V pondělí se přesunujeme na méně osídlené pláže v Brele, kde máme v plánu krátký nocleh na pláži a brzký start. K večeru potkáváme další krajany. Vše jim povykládáme na zahrádce hospody. Když se rozcházíme, jsou dvě hodiny ráno, hospoda zavřená, a pláž dál než pře našim setkáním.

            Místo čtyř vstáváme v sedm. Necítím se až tak špatně jak jsem čekal, takže jedeme vstříc nekonečným kopcům Chorvatského pobřeží. Vytočená jednička umožňuje rychlost 15 km/h. Nízká rychlost snižuje schopnost chladit motor. Odrážím se nohama a snažím se roztáhnout dvojku. Většinou marně. Opět se ozývá to pronikavé pískání a navíc i štěrkání pístních kroužků. Nedbám těchto zvuků a držím ho v záběru. Na celnici je již veselejší parta a zvednutím na zadní si vysluhuji potlesk a jiné výkřiky obdivu. V Bosně nás čeká jízda z kopců na kterou se těším. Při tankování na první pumpě nastává problém. Moje karta nefunguje. Ani čip, ani magnetický proužek. Začíná to zavánět problémem když si všimnu, že si pokladní plete stříbrnou nálepku za čip. Této chybě se směji jen já. Nesetkávám se se stejným smyslem pro humor. Raději se rychle balíme. Při cestě z vysněných kopců držíme trojku pod plným plynem. Zalehnutí na řidítkách vytahujeme díky silnému protivětru sotva 40 km/h. Po třech hodinách v leže zjišťují, že mě nebolí zadek, zato v krku mám takovou křeč, že při pohledu za sebe se musím natáčet celý. V našem osvědčeném motelu si dáváme kafe. Při dorozumívání o kurzu eura nám kafe zaplatí jeden z místních, který je právě na odchodu. Jen zvedne palec a řekne “good motobike“. Do města Banja Luka dorazíme již správnou cestou, která je v naší mapě a většina vede z kopce. Malá přeháňka nás zažene do autobusové zastávky zrovna ve chvíli, kdy Lukášova 55 začne vypovídat. Během deště vyměníme kondenzátor. Zeptáme se čekajících na cestu se zdůrazněním, že nesmíme na dálnici. Poradí nám a jedeme, samozřejmě vjedeme rovnou na ni. Umístění staré silnice si Lukáš tipne a vyšlo to. Před hraničním přechodem kličkujeme možná pětikilometrovou kolonou kamionů, která zcela zablokovala městečko Bosenská Grališka. Přejezd pro osobní auta je zcela prázdný. Vjedeme do Chorvatska a uháníme ke Zdenci. Zhruba kolem deváté hodiny jsme tam. Když sháním výměnu eur, přivedou mi místního lovce, který mívá návštěvy ze zahraničí. když zjistí, že jsme Češi, nabídne nám nocleh. Posteli nemůžeme odolat. Hostitel je od 17 let v armádě a jelikož byl ve válce, bude mít od 35 let důchod. Doma nás pohostil divočákem, a domácí pálenkou. Po půlnoci nám udělal přehlídku zbraní. Na střelbu naštěstí nedošlo. Lehce nám popsal jugoslávskou válku a šli jsme spát.

            Ráno jsem zapsal včerejší cestu: 410 km za 11 hodin. Rozloučili jsme se a vyrazili na Maďarsko. Cesta nám ubíhala hezky a mraky se v poledne úplně roztrhali. Cestu k Balatonu zkracuji pomocí okresek. Když už nám má dojít benzín a jedeme oba na rezervu, vjedeme o vesnice, která vypadá jako po válce. Vše je rozbité a škaredé. V příkopě se povalují opilci a v celé vesnici není vidět kousek dlažby. U domorodců budíme velkou pozornost, což se mi nelíbí. Představa, že právě teď dojde benzín mě vyděsí. Vyvracím zápěstí a v dostatečné vzdálenosti od vesnice zastavujeme k doplnění paliva. Hned dostanu vynadáno. U Balatonu máme pauzu pouze na jídlo. Našim cílem je nocleh na Slovensku. Po jídle nás přepadla únava a proto si dopřáváme malý oddech na benzínce. Opírá se do nás sluníčko a trošku si připomínáme povalování u moře. Další cesta uběhla jedna dvě. Před hranicemi ještě jednou tankujeme. Na Slovensko jsme dorazili až kolem deváté. Ve Velkém Mederu si na poslední chvíli koupíme buřty a jedeme si je opéct k rybníku. Místo je to krásné. U ohniště někdo nachystal dříví i s klacky na opékání. Takovou náhodu jsme si ani nepředstavoval. Denní stav je 376 km za 9h.

            Další den trávíme v termálních bazénech a nocleh už máme zajištěný v penzionu, kde se potkáváme s Čechy a dokonce taky z Opavy. Počasí se zhoršuje. Teplota klesla na 15 a objevily se i přeháňky.

            Následující den se chystáme na cestu domů. Je 9 hodin a stále prší. Vyčkáváme do desíti kdy je už po dešti. Cestou se zastavujeme v Seredi abychom vrátili kanystr. Popsali jsme jej a s velkým díky vrátili. Opět nás vybaví pitím a bagetami. Trasa podél Váhu je tentokrát proti proudu vody. Plyn držím naplno a občas mi vyskočí trojka. Vyskakování je čím dál častější. Chvílemy už jedu v předklonu a držím řadící páku nahoře. Dopřeji mu přestávku 15 minut. Od té chvíle se problém nezopakoval. Při jízdě v ČR už stroje nešetříme. Zaleháme na řidítka a předháníme se. Za Valašským Meziříčím se zastavujeme v dílně abych dofoukal kolo. Před dílnou stojí dva choppery. Jejich majitelé prý na nich taky jeli do Chorvatska, ale po návratu neoplývali radostí z jízdy jako my. Domů přijíždíme kolem 8 hodiny. Následuje přivítání a pak drobná oslava a pak ještě jedna  a další a kdyby nebylo pondělí pracovním dnem, tak bychom slavili ještě dnes.

            Této dobrodružné jízdy se zúčastnil Lukáš Nop na stroji Jawa 555 a já, Pavel Dobřecký na starší Jawě 550. Poděkování patří v prvé řadě mojí ženě Markétě, která mě podporovala a díky ní jsme se tehdá na Slovensku neotočili domů. V druhé řadě Lukášovi, kterého jsem do toho uvrtal. Také musím poděkovat ZIKADU né jen za podporu, ale také díky němu jsem našel důležité kontakty na p. Šimáčka, který zhotovil pohodlné sedlo, p. Finstrleho, který zajistil několik dílů, Moto Gelnar Opava, kde jsem zakopil ND. Poděkování patří také Radimu Adamíkovi z Kravař za nádherný lak, p. Kolbonovi ze Stěbořic za nalinkování, Ing. Václavu Mikovi, který přislíbil případný odtah a taky všem, kteří nám na cestě pomohli, povykládali s námi nebo jsme jim stáli za to, aby zamávali. Celkem jsme najeli 2 497 km. Cesta to byla tak úžasná, až jsem se rozhodl uskutečnit příští rok zase něco podobného a pokud se nám podaří překonat tuto vysoko nasazenou laťku, tak o tom znovu něco napíšu. Pár fotografií z této cesty je k vidění na http://pors924.rajce.idnes.cz/Fichtlmanie/  a téměř všechny na http://www.youtube.com/watch?v=UlQDx4-zsVk

 

                                                                                                          Pavel Dobřecký